WiMAX
WiMAX (Worldwide Interoperability for Microwave Access) je prakticky opuštěná bezdrátová technologie pro připojení k páteřní síti (anglicky backhaul), jejíž základy byly vytvořeny v letech 1998-2003 a standardizovány v řadě norem IEEE 802.16. Technologii, která na jedné straně nabízela přenosové rychlosti až 134 Mbit/s s dosahem až 70 km, a na druhé straně možnost připojení i za pohybu, byla kolem roku 2005 předpovídána velká budoucnost. V ČR byly desítky firem, které nabízely WiMaX připojení. Díky neuvolnění potřebných kmitočtových pásem, nutnosti platit za využívání kmitočtů a nástupu jiných technologií došlo od roku 2010 k odklonu od WiMaX.[1][2][3][4][5][6][7]
Technické pozadí 802.16
[editovat | editovat zdroj]Ačkoliv prapočátky standardu 802.16 jsou ještě v roce 1998, většina práce na tomto standardu proběhla v letech 2000-2003. Cílem bylo vytvořit standard pro levnější a jednoduše rozšířitelný širokopásmový bezdrátový přístup k Internetu – standard pro metropolitní bezdrátové sítě.
První verze standardu byla publikována v roce 2002 pod číslem 802.16 a definovala přístupovou technologii s nutností přímé viditelnosti (LOS – Line of Sight) pro frekvenční pásma 10-66 GHz. V dubnu 2003 byla publikovaná další verze standardu pod označením 802.16a. Ta definuje frekvence v rozsahu 2-11 GHz, tedy frekvence jak v licencovaném, tak bezlicenčním pásmu. Dosah dle této specifikace je 40-70 km, a zatímco u původního standardu 802.16 byla přenosová rychlost až 134 Mb/s, v případě 802.16a klesá zhruba na polovinu, tedy 70 Mb/s. Přesunem do nižšího frekvenčního pásma a využitím OFDM pracuje 802.16a v režimu NLOS (Non Line of Sight), tedy nevyžaduje přímou viditelnost mezi základnovou a koncovou stanicí. Novinkou je také podpora samoorganizující se topologie, tedy „mesh“ architektury. V současnosti[kdy?] se kromě jiného uvažuje o začlenění technologie WiMAX do standardu mobilní sítě 4. generace a jako přenosového prostředku pro technologii HSPA.
Důležitou vlastností všech standardů 802.16 je skutečnost, že definuje vrstvu MAC podporující více specifikací fyzických vrstev (PHY). Díky tomu mohou výrobci zařízení diferencovat své výrobky a vybavovat je přidanými funkcemi a přidanou hodnotou, aniž by se tyto výrobky stávaly neinteroperabilními s výrobky jiných výrobců. Totéž samozřejmě přispívá k možnosti přizpůsobit techniku pro práci v konkrétním frekvenčním spektru. Výrobcům to umožní odlišit se a vyhnout se komodizaci produktů, jaká postihla WiFi zařízení, kde je velmi obtížné odlišit se při zachování kompatibility s jinými produkty WiFi sítí.
Další rozvoj standardu probíhá ve dvou větvích:
- 802.16 c/d publikovaný v lednu 2003 se zaměřuje na interoperabilitu tím, že zavádí systémové profily zařízení, v nichž jsou specifikovány funkce a vlastnosti pro základní testy interoperability. WiMAX fórum prezentovalo první testy v červenci 2003 a v průběhu léta – podzimu 2004 se objevily první hotové materiály. Zatímco „c“ se vztahuje k testovacím protokolům a postupům, „d“ postihuje vlastnosti nezachycené v „c“ definici a definuje profily zařízení.
- 802.16e přináší do WiMAXu podporu mobility, jako jedna z prvních na něm začala pracovat společnost Nokia. Specifikace se očekává v roce 2006.